|
MALEDIVY-SSD XIII.
|
PONOR ČÍSLO 18 – LANKAN MANTHA POINT
Ponor, který nám posádka věnovala zdarma. Asi nevěděli, do čeho jdou, protože tento ponor byl prémií za všechny peníze. Mělo jít o mělký ponor do maximální hloubky 20 metrů, bezdekompresní, a po 45 minutách z vody. Hoši z posádky se divně se koukali, když si Milda a Néša stavěli další lahev, ale nic neříkali.
Na místě 5 lodí a my jsme byli šestá. Nedalo se předpokládat, že při počtu 60-70 lidí pod vodou můžou manty přijet. Jaké bylo naše překvapení, když se tam začali Manty sjíždět. Zprava, zleva, snad ze všech stran. Jedna odjela, za malou chvíli se místo ní objevila nová. V jednu chvíli tam jezdily dokolečka i čtyři najednou. Projížděly okolo nás a jako by nás vůbec neregistrovaly. Asi si již zvykly a tak je jen tak nic nerozhází. Milda filmoval z jedné strany, a protože měl sebou ještě jednu lahev, stal jsem se pro něho na tento ponor celkem zbytečný. Odejel jsem kousek dál, kde již klečel Dáda. Nevěřícně, stejně jako já, zíral na tu nádheru, na ten tanec nad našimi hlavami. Byly chvilky, kdy jsme oba zapomenuli i dýchat. Ukazovali jsme si na všechny strany, odkud přijížděly manty. Drželi jsme se pod vodou za ruce, mačkali jsme si je jako nějaký dětičky v mateřské školce, ale kdo nezažil, neuvěří. Při některých průjezdech mant nad našimi hlavami nám naskakovala husí kůže. Nádhera! Nádhera! Nádhera! Víc se o tom nedá napsat. Bylo to vyvrcholení celého pobytu. Bylo to více než 50 minut neskutečné krásy, neskutečného zážitku. Vůbec se nám nechtělo z vody, ale zásoby vzduchu se bohužel tenčily. Udělali jsme si bezpečnostní zastávku a ponor ukončili. Aby nebylo všemu konec, objevil se v zátoce ještě velrybák.
Vrchol však měl asi teprve přijít. Jen co jsme se vynořili, tak nás posádka naložila a odvezla o kousek dál, kde byl velrybák. Pohyboval se ne pár metrů, ale pár centimetrů pod hladinou. Někdy bylo velice obtížné se mu dokonce i vyhnout. Byly chvilky, kdy vypadal, jako by se chtěl nadechnout. Vyjížděl s čumákem až nad hladinu. Lidi se navzájem pletli, kopali do sebe, jen aby byli u něho první a co nejblíže. Nenechali jsme se, a užívali jsme si ten vrchol celého pobytu. V jeden den manty a velrybák. To nebylo ani to nejtajnější přání toho největšího optimisty. Mildovi se povedly neskutečné záběry.
Na palubě lodi jsme se pak navzájem dělili o ty fantastické zážitky, které se na nás tento den snesly. Každý byl naprosto nadšen. Byl to opravdu nefalšovaný vrchol celého putování po Maledivách.
Na lodi na nás padly chmury. Byl to vlastně úplně poslední ponor ve zdejších vodách. Večer by mělo následovat jenom balení, placení, poslední spánek, prohlídka Malé a pak nekonečné čekání na odlet letadla domů. Museli jsme ten žal pokropit nějakou tou kapkou. Pak již spánek a „těšení se“ na cestu domů.
9.DEN 5.PROSINCE 2011 – ČEKÁNÍ NA ODLET
Osmý den (celkově devátý na cestách) nám nescházel, on nastal. Bohužel. I když byl budíček stanoven na sedmou hodinu ranní, tak jsme se na palubě slejzali jak švábi na pivo. Nikdo nemohl dospat, někdo si myslel, že za chvíli zazvoní zvonec a to by značilo brífink těsně před ponorem. Něco takového se ovšem nestalo.
Byla snídaně, pak pouze smutné pohledy na bágly, které se nám stěhovali na servisní loď Donni. Rozloučení s částí posádky, která s námi nejela na letiště, a vyrazilo se. Asi symbolicky nás od Sting Ray provázel hejno delfínů na rozloučenou až k letišti. Bylo to dojemné loučení.
Na letišti jsme si uložili zavazadla do úschovny, naskočili zpět na loď a ta s námi zamířila do Malé, hlavního města Malediv. Dojemné loučení a objímání se s našimi průvodci a závěrečný pokřik na odjíždějící loď: „diving,diving,diving !!!“.
Na mole se nás ujal průvodce, který nám ukazoval pamětihodnosti města, povídal nám o historii, současnosti. Viděli jsme nejstarší mešitu na ostrově zhotovenou z korálových cihel, zděných nasucho, dále pak sultánský palác, nejvyšší budovu na ostrovech, kde sídlí ministerstva vlády, dům prezidenta, národní knihovnu. V areálu se nachází prý nejvyšší hora Malediv, cca 2,5 metru nad mořem. S vypětím všech sil a s velkým kyslíkovým dluhem se nám ji podařilo zdolat. Okolo moderní mešity, která je prý schopna pojmout až 5 000 věřících jsme došli k restauraci, kterou zcela náhodou provozoval kamarád průvodce. Dali jsme si lehké osvěžení a domluvili se na dalším postupu. Chtěli jsme navštívit vyhlášený rybí a zemědělský trh.
Na rybím trhu nám přecházel zrak. K vidění bylo množství ryb, které zde byly i ihned zpracovávány. Dokonce tam byl i jeden kompletní plachetník. Neskutečná ryba! Odtud na trh se zemědělskými přebytky. Tam jsme ochutnali maledivskou čokoládu, která se podobá naší kokosce, ale má lepší chuť. Ihned jsme každý něco nakoupil, a dolárky se začínaly pěkně sypat. Po návštěvě mešity, kde se nesmělo fotit, proto každý kdo měl fotoaparát, udělal několik snímků, jsme zašli ještě nakoupit nějaké produkty místní výroby. V obchůdcích jsme nechali peníze za košile, trička, šaty, šátky, pohledy a jiné různé potřebné věci. Přemohl nás hlad, proto jsme se opět dostali do naší „prověřené hospůdky“, kde jsme do svých skvrklých žaludků dostali opět trochu teplého jídla. Následovala procházka městem, vlastně již individuelně.
Prohlídka se stala individuelní, ale stejně se nás většina sešla u městské pláže, kde jsme se chtěli vykoupat. Koupání však bylo dovoleno pouze v oděvu, tedy v trenýrkách a tričku, jako minimální vybavení. Místní dámy se koupali zcela zahaleny, v podstatě v tom, v čem tam přišli. Některé z nás čekajících to po chvíli přestalo bavit dívat se na ty ustrojené koupáče, a aniž by se pokusil zchladit se ve vodě 30°C teplé, raději vyrazili na molo k vodním taxíkům, aby mohli dojet na letiště.
Na letišti jsme se všichni sjeli okolo osmé hodiny večerní. Většina z nás využila možnosti se osprchovat. Věc v našich končinách nevídaná – sprcha zcela zdarma! Pak již čekání na odlet, který byl naplánován těsně před půlnocí.
|
Autor:  Datum: 23.12.2011 08:51:47 Datum úpravy: 23.12.2011 16:08:59
|
|
|
